Jsou dny kapitalismu sečteny?

30. srpna 2011 v 19:17 | WarFare |  Svetovláda
NEW YORK - Obrovská nestálost a prudká korekce cen akcií, která dnes
dopadá na globální finanční trhy, ukazuje, že většina vyspělých ekonomik
je na pokraji recese se dvěma propady. Finanční a hospodářská krize
zapříčiněná nadměrným dluhem soukromého sektoru a přílišným rozsahem
investic na dluh vedla k masivnímu zadlužování veřejného sektoru ve snaze
zabránit Velké hospodářské krizi 2.0. Vzhledem k bolestivému zkracování
dluhové páky však následné ozdravení bylo ve většině vyspělých ekonomik
bezkrevné a pod úrovní trendu.


Směs vysokých cen ropy a komodit, pozdvižení na Středním východě,
japonského zemětřesení a cunami, dluhové krize eurozóny a fiskálních
problémů USA (a nově snížení jejich ratingu) teď vyústila v obrovské
zesílení averze vůči riziku. Spojené státy, eurozóna, Velká Británie i
Japonsko běží na ekonomický volnoběh. Prudká zpomalení zažívají
dokonce i rychle rostoucí rozvíjející se trhy (Čína, rozvíjející se Asie
a Latinská Amerika) a exportně orientované ekonomiky, které na těchto
trzích závisejí (Německo a surovinově bohatá Austrálie).

Až do loňska byli tvůrci politik schopni vytáhnout vždy z kouzelného
klobouku dalšího králíka, zajistit reflaci cen aktiv a vyvolat ekonomické
oživení. Fiskální stimulace, téměř nulové úrokové sazby, dvě kola
"kvantitativního uvolňování", hermetické oddělní nevymahatelných
dluhů a biliony dolarů sanací a likvidity poskytnuté bankám a finančním
institucím: to vše úřady vyzkoušely. Teď už jim došli králíci.

Brzdou hospodářského růstu v eurozóně i v Británii je v současnosti
fiskální politika. I v USA státní a místní správa a teď už i federální
vláda seškrtávají výdaje a snižují transferové platby. Už brzy budou
zvyšovat daně.

Další kolo sanace bank je politicky nepřijatelné a ekonomicky
neuskutečnitelné: většina vlád, zejména v Evropě, je tak finančně
vyčerpaná, že si sanace nemohou dovolit; ostatně právě jejich suverénní
riziko rozdmýchává obavy o zdraví evropských bank, které mají v držení
většinu čím dál vachrlatějších vládních dluhopisů.

Ani měnová politika nedokáže mnoho pomoci. V eurozóně a Británii
kvantitativnímu uvolňování brání inflace přesahující cíl. Federální
rezervní systém USA sice pravděpodobně zahájí třetí kolo kvantitativního
uvolňování (QE3), ale to přinese příliš málo příliš pozdě. Loňské QE2
v rozsahu 600 miliard dolarů a bilion v daňových škrtech a transferech
přinesly růst v rozsahu pouhých 3 % v jednom čtvrtletí. Pak se růst v
první půli roku 2011 propadl na méně než 1 %. QE3 přitom bude mnohem
menší a pro reflaci cen aktiv a oživení růstu udělá výrazně méně.

Devalvace měny není schůdnou možností pro všechny vyspělé ekonomiky:
pro obnovení růstu potřebují slabší měnu a lepší obchodní bilance, ale
nemohou je mít všechny země zároveň. Spoléhat na směnné kurzy ve
snaze ovlivnit obchodní bilance je hra s nulovým součtem. Na obzoru
jsou tudíž měnové války, přičemž do časných bitev se pustily Japonsko
a Švýcarsko s cílem oslabit své směnné kurzy. Další budou brzy následovat.

V eurozóně přitom hrozí Itálii a Španělsku, že přijdou o přístup na trhy,
a sílí také finanční tlaky na Francii. Itálie a Španělsko jsou ale jak příliš
velké na krach, tak příliš velké na záchranu. Prozatím bude Evropská
centrální banka kupovat část jejich dluhopisů jako můstek k novému
Evropskému mechanismu finanční stability (EFSF) eurozóny. Pokud ale
Itálie anebo Španělsko ztratí přístup na trh, 440 miliard eur z kasy EFSF
by se mohlo vyčerpat do konce letošního roku či zkraje roku 2012.

Pokud by pak nedošlo ke ztrojnásobení balíku peněz v EFSF, čemuž
by se Německo bránilo, zbývala by už jediná možnost: spořádaná, leč
nátlaková restrukturalizace italského a španělského dluhu, jak se stalo
už v Řecku. Dalším krokem by byla nátlaková restrukturalizace nezajištěného
dluhu insolventních bank. Takže ačkoliv proces zkracování dluhové páky
sotva začal, bude nezbytné dluhy osekat, nedokážou-li země růst, šetřit
anebo se z dluhových problémů vysekat pomocí inflace.

Zdá se tedy, že Karl Marx měl zčásti pravdu, když tvrdil, že globalizace,
zešílivší finanční zprostředkovatelství a přerozdělování příjmu a bohatství
od pracovních sil ke kapitálu by mohly kapitalismus přivést k sebezničení
(byť jeho názor, že socialismus bude lepší, se ukázal jako mylný). Firmy
snižují počty zaměstnanců, protože schází koncová poptávka. Propouštění
ale snižuje příjmy pracovních sil, zvyšuje nerovnost a oslabuje koncovou
poptávku.

Nedávné lidové demonstrace od Středního východu přes Izrael až po
Británii a sílící všeobecná zlost v Číně - a zanedlouho na dalších vyspělých
a rozvíjejících se trzích - vycházejí z týchž potíží a pnutí: narůstající
nerovnosti, chudoby, nezaměstnanosti a beznaděje. Sevření ubývajících
příjmů a příležitostí celosvětově pociťují i střední třídy.

Abychom tržně orientovaným ekonomikám dali možnost fungovat, jak
mají a mohou, musíme se vrátit ke správné rovnováze mezi trhy a
zajišťováním veřejných statků. To znamená odvrátit se jak od anglosaského
modelu laissez-faire a vúdú ekonomiky, tak od modelu kontinentální
Evropy založeného na deficitně hrazeném sociálním státě. Selhaly oba.

Správná rovnováha dnes vyžaduje tvorbu pracovních míst, zčásti
prostřednictvím další fiskální stimulace zaměřené na produktivní
infrastrukturní investice. Dále vyžaduje progresivnější zdanění, více
krátkodobé fiskální stimulace se střednědobou a dlouhodobou fiskální
disciplinou, podporu ze strany měnových orgánů coby věřitelů poslední
záchrany s cílem zabránit ničivým hromadným výběrům z bank, ulehčení
dluhového břemene insolventních domácností a dalších finančně
přetížených ekonomických aktérů, přísnější dohled a regulaci nad
zdivočelou finanční soustavou a rozdělení bank příliš velkých na krach
a oligopolních trustů.

Časem budou muset vyspělé ekonomiky investovat do lidského kapitálu,
dovedností a do sítí sociálního zabezpečení, aby zvýšily produktivitu a
umožnily pracujícím konkurovat, být flexibilní a úspěšně působit v
globalizované ekonomice. Alternativou je - tak jako ve 30. letech minulého
století - nekonečná stagnace, deprese, měnové a obchodní války, regulace
kapitálu, finanční krize, insolvence suverénů a rozsáhlá sociální a politická
nestabilita.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama