Rozhořčení

20. října 2011 v 10:58 | WarFare |  Úvahy a komentáre
Podle řady velkých evropských deníků mají statisícové demonstrace,
které se--inspirovány americkým hnutím Okupujte Wall Street a španělskými
"Rozhořčenými"--konaly v minulých dnech v desítkách zemí světa, větší
explozivní potenciál, než by se na první pohled zdálo, a politici by jim
měli věnovat pozornost.


Zato v české kotlině největší pravicové deníky prostřednictvím svých
komentátorů protesty buď bagatelizují nebo nás bohorovně poučují,
že protestující prý nic nenadělají s faktem, že Západ chudne. Komentátor
Bohumil Doležal dokonce v lidovkách.cz nazval svůj článek "Hnutí
rozežraných".

Než se čtenář do textu ponoří, mohl by si po právu myslet, že Doležal
přináší zprávu o hnutí bankéřů, makléřů a hlav největších korporací,
kteří v obraně proti hnutí "rozhořčených" zformovali hnutí vlastní.
Ale, ejhle, podle pravicového komentátora jsou těmi "rozežranými"
vlastně ti "rozhořčení". Jsou prý jen projevem "hypertrofie nezažranosti
pod praporem sociálního státu."

"Lid se bouří, ale žije si na úrovni, na niž si nevydělal", ujišťuje nás
Karel Steigerwald v MF Dnes. Podle něj by demonstranti, kteří se bouří
proti hamižnosti, měli pohlédnout sami na sebe. Vždyť kdo prý nutil
vlády k mamutím veřejným výdajům a dluhům? Kdo volí politiky, kteří
slibují co největší plýtvání?

Od Zbyňka Petráčka v Lidových novinách se pro změnu dozvídáme,
že se prý nejspíš nejedná o nějakou novou revoluční vlnu, protože
protesty nevede primárně mladá generace, která chce něco získat,
ale generace, která může leccos ztratit. Navíc jsou to prý lidé
ideově nevyhranění.

Nabízí se ironická otázka, zda se slovutní komentátoři nepletou úplně
stejně jako se pletla ústy prý nejlepšího ministra financí ve východní
Evropě Miroslava Kalouska v roce 2008 česká vláda, když zcela
podcenila dopady rodící se krize.

Už i řadě politiků na západ od nás totiž dochází, že se možná rodí
něco podobného jaru 1968, a že vzhledem k velké šanci na další
celosvětovou ekonomickou krizi by to tentokrát nemuselo skončit
způsobem, kterým to skončilo v roce 1968, a který bychom mohli
parafrázovat slovy, "Co kapitalismus nezabije, to ho posílí."

Především není úplně pravda, že hnutí nemá jednotnou myšlenku.
Jakkoliv různí jedinci a skupiny mají různé ambice, sílící celosvětový
odpor "rozhořčených" lze vcelku koherentně popsat jako vzpouru
proti akumulaci bohatství a moci nejbohatšími, často v podobě
oligarchií. Je to také vzpoura proti únosu demokracie mocí peněz,
tedy proti privatizaci demokratické politiky.

Není také pravda, že je to převážně vzpoura těch, co mohou "leccos
ztratit". Je to primárně vzpoura mladých lidí proti systému, který
považují za nespravedlivý.

Pokud by hlavním problémem dneška byla jen skutečnost, že, jak
tvrdí čeští pravicoví komentátoři, si průměrný člověk žil nad poměry,
a je tudíž třeba se uskrovnit, většina lidí by to nejspíš pochopila. Ale
ono to není tak jednoduché. Na toto téma jsem napsal několik textů,

V obecnější rovině problémem primárně není,dokonce ani při stále
větší konkurenci Číny a dalších tygrů, zmenšující se koláč bohatství
Západu, nýbrž skutečnost, že dvě procenta nejbohatších lidí
dohromady vlastní přes polovinu celosvětového majetku, a deset
procent nejbohatších vlastní více než čtyři pětiny majetku.

Proces akumulace bohatství v rukou úzké skupiny nejbohatších
přitom nadále pokračuje, navíc je doprovázen excesy, které například
způsobily krizi v roce 2008. I přesto, že finanční krize snížila průměrnou
americkou mzdu o jedno procento, nejbohatší Američané vydělali
v roce 2009 pětinásobně víc než v r roce 2008.

Jedno procento nejbohatších Američanů vlastní přes 40 procent
bohatství země, přičemž, jak zdůrazňuje nositel Nobelovy ceny za
ekonomii Josepf Stiglitz, mají moc a vliv na politiku zcela neúměrný
jejich skutečným zásluhám.

"Rozhořčení" tudíž volají po spravedlivější distribuci bohatství,
účinnější regulaci kapitálu, a po revitalizaci demokracie, která by
ji vytrhla z vlivu peněz a chapadel korupce.

Nikdo nebude popírat, že některé státy si žily nad poměry, a že k
tomu přispěl i populismus politiků. Otázkou ovšem je, kde se i v
takových státech poztrácelo více peněz: v údajně rozmařilých
sociálních programech nebo naopak v korupci a neodpovědných
hazardních hrách různých investičních fondů a bank?

Navíc narážka na prý rozmařilé státy (a jejich neodpovědné voliče,
kteří prý volí populistické politiky), nedává odpověď na otázku, proč
jsou na tom v současnosti nejlépe skandinávské země, které mají
nejen největší sociální státy, ale také nejvyšší daně, potažmo
nejrovnoměrnější distribuci bohatství.

Snažit se na problém odpovědět tak, že obviníme voliče z toho,
že prý právě oni donutili vlády k mamutím dluhům a veřejným výdajům,
je dosti zjednodušené. Státní dluhy jsou čímsi, co si pěstovaly také
soukromé finanční instituce, byl to přeci výborný byznys. Stejně
jako jsou skvělým byznysem spotřebitelské úvěry, a následně pak
skvělým byznysem exekuce, atd.

Jedna z otázek, kterou si kladou "rozhořčení", zní, do jaké míry mají
voliči v konečném součtu ještě stále vliv na to, co politici skutečně
dělají (na rozdíl od toho, co slibují před volbami). A jakou odpovědnost
mají voliči za skutečný stav věcí v situaci, kdy například Česko je ve
skutečnosti ČEZko, a jak se nyní ukazuje možná ještě spíše Škoda
ČEZko?

Kolik peněz se poztrácí v soudobém kapitalismu nejen v podobě
neodpovědných hazardních her s "toxickými" produkty, ale také skrze
systémovou korupci diktovanou ze zákulisí mocnými finančními zájmy,
nebo potenciálně kriminálním pokřivováním jinak rétoricky vzývané
tržní soutěže, jako se to nejspíš stalo v aféře Škoda ČEZko?

Jelikož obhájci současného kapitalismu proti "neuvědomělým"
rozhořčeným masám, jako jsou naši pravicoví komentátoři, se často
považují za zastánce liberalismu, a "rozhořčené" obviňují z
vyvolávání duchů marxismu, připomeňme jim teorii spravedlnosti
klasika liberalismu Johna Rawlse.

Podle něj jsou společenské a hospodářské nerovnosti přijatelné,
pokud jsou spojeny s úřady a postaveními, k nimž má každý přístup
(princip rovnosti šancí), a pokud nejvíce prospějí těm, kteří jsou
nejméně zvýhodněni (princip diference).

První princip zajišťuje politickou a právní rovnost a zároveň
maximalizuje individuální svobody. Druhý princip připouští nerovnosti,
podmiňuje je ovšem zachováním rovných šancí na vzestup a tím,
že zvýhodnění je mohou jen snižovat, nikoli zvětšovat.

Jinými slovy, podle Rawlse jsou nerovnosti přípustné jen tehdy,
pokud se jimi postavení těch nejslabších nezhorší, nýbrž naopak
i jim přináší "absolutní" prospěch!

To se v současném světe evidentně neděje.

Naprostá většina z dolních devětadevadesáti procent, za než mluví
"rozhořčení", pravděpodobně Rawlse nikdy nečetla, ale ti, kdo je
obvinují už teď z oživování duchů marxismu, by možná měli vzít v
úvahu, že si ve svém rozhořčení docela klidně vystačí i z klasiky
liberalismu.

Napsáno pro Deník Referendum, 18.10.2011 a slovenskou Pravdu, 19.10.2011

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 emil emil | E-mail | 20. října 2011 v 11:45 | Reagovat

U pravicově orientovaných komentátorů, mne jejih, negativní postoje k protestům nepřekvapují. Pravicový pisálek, je a bude vždy poplatný svým chlebodárcům. Vždyť, pro ně, píše víceméně na objednávku. Denně sleduji například agresi poti Libyi. Naše mainstreamová média mlčí tam, kde by měli komentovat a komentují tehdy, když by měli mlčet. V každém případě matou veřejnost, proti čemuž jsem odeslal protest do ČT a TV Nova.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama