Marek Řezanka: Nálada doby

5. prosince 2011 v 16:00 | WarFare |  Úvahy a komentáre
Pokusím-li se ke každému desetiletí v dějinách České republiky (dříve
Československa) přiřadit od padesátých let nějaký pocit, který by mohl
charakterizovat rozpoložení společnosti v daném období, mohlo by to
vypadat následovně: 50. léta: strach a úzkost, 60. léta: naděje, 70. léta:
rezignace, deziluze, 80. léta: adaptace, 90. léta: nadšení i vystřízlivění,
přelom tisíciletí: smíření se stavem věcí. V posledních letech pak
začínají převládat skepse, beznaděj, nestabilita.


Sotva nové elity po pádu minulého režimu přemalovaly černé na bílé
a naopak, začíná se "nové náboženství" hroutit. Jaké že je desatero
stávajícího systému, jež je nám vštěpováno s mateřským mlékem a
prvními krůčky?

1) Každý jednotlivec je plně zodpovědný za svůj osud. Vše je o jeho
zodpovědném přístupu a míře zodpovědnosti. Nezaměstnaní jsou ti,
kdo pracovat nechtějí. Kdo chce, ten si práci najde. Stejně pak
bohatství je o volbě profese a o úrovni vzdělání.

2) Každý se má postarat sám o sebe a nespoléhat na nikoho jiného.
Úspěch či neúspěch se odvíjí od individuální volby a je nezávislý na
ostatní společnosti.

3) Rovnost není možná. Základem společnosti je nerovnost, jinak
by společnost byla nefunkční. Bohatí zajišťují pracovní místa, zisk
z velké části investují opět do výroby. Jediná deklarovaná rovnost
je před zákonem.

4) Stát je špatným hospodářem, proto mají být všechny zdroje (doly,
lesy, pole, atd.) v soukromých rukou.

5) Jediným demokratickým zřízením je kapitalistický systém a jedinou
funkční ekonomikou je ekonomika tržní. K tomuto systému neexistuje
funkční alternativa. Pokusy o rovnostářskou společnost ztroskotaly,
což je dokumentováno na modelu reálného socialismu.

6) Neexistuje jednotná morálka. Kromě platných zákonů nemá být
nikdo přesvědčován, co má či nemá dělat, co je či není špatné. Učitel
má pouze seznamovat s fakty, ne přidávat hodnotící rovinu. Je na
každém, co si svobodně zvolí.

7) Vše, co bylo v totalitě, je špatné. Je potřeba všem nahnat
strach z toho, že by se totalita mohla vrátit, aby všichni podporovali
stávající systém jako svou jedinou spásu.

8) Každý má svobodu slova, jejíž adekvátní vyjádření spočívá
v demokratických volbách, a to parlamentních, senátních, krajských,
do obecních zastupitelstev a do Evropského parlamentu.

9) Základem systému je právní stát, kde všichni mají před zákonem
stejná práva.

10) Zárukou demokracie je pluralismus. Nehájí-li vládnoucí strana
svůj program, je v příštích volbách vyměněna. Toto desatero se otřásá
v základech. Západní demokracie v urputné a marné snaze konkurovat
Číně oklešťují společnost o draze vydobytá sociální práva, oklešťují ji
o demokracii jako takovou. Prožíváme něco, co si nejsme ochotni
připustit. Dogma, že socialismus je z podstaty nedemokratický a
kapitalismus jediný demokratický systém, se otřásá v základech.
Lidé zažívají rozčarování a nejistotu. Pokud již uvěřili, že zlořádný
režim padl a nastoupil nejlepší dosavadní vymyšlený systém, jak
to, že nastává krize? I převážně ateistická společnost potřebuje
v něco věřit. Mnozí zástupci středních vrstev, jež tvoří oporu
stávajícího systému, se až křečovitě zaklíná opakováním modlitbičky,
že vládní reformy jsou nutné a bude lépe.

Ale i ti, kdo mají vládnoucích plné zuby, mají strach. Strach ze
změny, strach z neznámého. V Evropě i v USA je znatelná poptávka
po něčem novém, málokdo je však schopen podstatu toho nového
definovat. V zemích, co dříve patřily do sféry sovětského bloku, se
v posledních dvou desetiletích vystavěly myšlení poměrně úzké
mantinely. Karel Marx byl div ne zločinec, jeho učení je scestné,
a proto se o něm ani nebude na školách učit. K vypořádání se s
historií učitelům postačí, dají-li na tabuli rovnítko mezi komunismus
a fašismus a prohlásí, že obojí bylo špatné, v obou systémech
byly koncentrační tábory a lidé v nich trpěli. Co již se namáhat
nějakými maličkostmi, jako že fašismus byl vždy podporován
velkokapitálem - oproti komunismu, jenž byl vždy zacílen na co
nejširší vrstvy, třebaže se v reálné podobě zdeformoval v elitářství?

Lidem se boří náboženství. Mnozí z těch, kdo věří ve svou
zodpovědnost a mají chuť pracovat, se náhle ocitají dlouhodobě
bez práce a připadají si nepotřební, zbyteční a ponížení. Nerovnost
je vyháněná do propastných rozdílů. Základní funkce státu, zajištění
zdravotnictví, vzdělání a sociálního zabezpečení se bortí jako
starobylé chrámy. Čím dál více lidí nebude mít na lékařskou
péči, na důchod, čím dál více lidí se ocitne bez možnosti vyššího
vzdělání. To ale nebude spočívat v jejich nezodpovědném přístupu,
ale v nemožnosti se těchto základních lidských práv domoci. Jak
dlouho pak může postačit strašení reálným socialismem jako
branami pekelnými? Zhorší-li se výrazně úroveň širokých vrstev
obyvatelstva, přestanou tyto vrstvy naslouchat kazatelům,
jež prohlásí za falešné proroky.

Má-li být společnost funkční, musí v ní existovat konsensus.
Filosof Bělohradský poukázal na nebezpečí plynoucí ze stavu,
kdy konsensus je dlouhodobě narušen a lidé nemají co sdílet
a přijdou si ze společnosti vylučováni, vylučováni z rozhodovacích
procesů. Kdy rozdíl mezi "scénou" (tím, co lidé vidí a slyší v
médiích) a "zákulisím" (co se před veřejností neprobírá, co se
k ní ale ve formě tiché pošty ve více či méně zkreslené formě
donese) je propastným a zvětšuje se. Potom se - slovy
Bělohradského - "scéna" stává fraškou a "zákulisí" prostorem
pro mafii.

Bělohradský apeluje na potřebu konsensu, na potřebu svět sdílet
a nevytvářet separované individuální světy, v nichž je jeden před
druhým zabarikádován a uzavřen. Toto poselství nesměřuje ani
tak k občanům, kteří jsou již tak bezmocní a bezradní a jejichž
"tekutý hněv" (opět Bělohradského termín) je jejich voláním
o pomoc, ale k těm, kteří ustupovat mohou. K vládě, k finančním
a průmyslovým institucím, k médiím jako takovým.

Lidé už nemají pro ústupky prostor. Jsou zmatení, slabí, deziluze
je silná. Vztek se u nich mísí se strachem. Strachem z alternativy,
ze změny. V nedávné historii této země proběhlo změn až příliš,
a většinou tyto změny byly doprovázeny úzkostí, bolestí a ztrátou
nadějí. Jak poznat, že se blíží konečně nějaká změna pozitivní,
jež se obejde bez prolévání krve a ztráty iluzí? Jak se vyhnout
stavu, kdy se k moci zase dostane nějaký demagog a s ním úzká
elita, kteří se budou navzájem podporovat a vylučovat z rozhodování
všechny ostatní?

Pominout se nedá ani strach existenční. Ztráta zaměstnání se
v současnosti rovná ztrátě existence jako takové. Ztráta zaměstnání
znamená rezignaci na rodinný život, jehož hodnota pro lidi roste
tím více, čím méně se mohou prosadit jinde, rezignaci na koníčky
včetně cestování, rezignaci na "spořádaný život" - bez peněz se
člověk těžko uchrání kriminálního prostředí, o hygieně nemluvě.
Nové místo se hledá špatně, navíc, kdo se moc vyjadřuje, bude
nežádoucím. V soukromé sféře to tak již chodí déle, ve státní
pomalu bude také přituhovat (především v souvislosti s rozsáhlými
zásahy v Zákoníku práce, jež zaměstnance degradují na kdykoli
vyměnitelnou součástku stroje).

Pro mnohé občany je pak nemyslitelné, aby vůbec začali pochybovat.
Připustit si, že stávající systém se ocitl na slepé koleji, by pro ně
bylo něčím, jako spočinout ve vzduchoprázdnu. To, v čem vyrůstali,
čemu věřili, k čemu se upínali, by bylo rázem rozmetáno na prach.
Prázdnota, jež se před nimi otevírá, je děsivá. Raději budou volit
proti svým zájmům, než popřít svůj svět.

Co je však ještě horší, v jakém postavení se ocitáme my všichni,
kdo věříme v demokracii jako takovou, ve fungující právní systém
a v sociální stát. Pomalu, ale jistě se stávajícímu systému stáváme
nepohodlnými, za chvíli získáme nálepku rebelů a protistátních živlů.
Připomínám, že jsme ale byli dřív oporou systému, jenž jsme i s
jeho chybami přijímali jako demokratický a byli jsme k němu loajální
a v konsensu s jeho hodnotami. Nyní jsme s ním v rozporu právě
proto, že odmítáme zříci se nároků na funkční právní stát bez
korupce, proto, že odmítáme, aby se handicapovaní a nemocní
dostávali do bezvýchodných existenčních situací navzdory tomu,
že mají za sebe zodpovědnost a chtějí pracovat. Budou však
zbídačováni, stanou se nesoběstačnými, budou deprivovaní, frustrovaní,
ztratí chuť do života. Nebude je však nikde vidět ani slyšet - aneb
slovy Loukotkové, Capua nemá chudých. Co není na očích, přeci
neexistuje.

Myslím, že málokdo si přeje žít na kráteru aktivní sopky. Ono
stavět cokoli na takovém kráteru je nemožné, respektive možné,
ale vyhlídky věcí příštích jsou natolik deprivující a stresující, že
člověk ztrácí chuť stavět.

V jaké společnosti žijeme? Ve společnosti, jež pohrdá individuem a
znemožňuje mu, aby se jednotlivec mohl postarat sám o sebe. Ve
společnosti, jež se zříká svých potřebných a nakládá s nimi jak s
kusem hadru. Ve společnosti, jež lidem zavírá ústa existenčním
strachem a krmí je ponížením tam, kde jsou nejvíce citliví. V jejich
důstojnosti. Ve společnosti, kde mají lidé čím dál větší pocit, že se
nedovolají svých práv a kde justice rozhodně není nezávislá. Kde
policie přestává být akceschopná a bezpečí občanů bude ohroženo.
Heslo "pomáhat a chránit" se topí v "potřebě škrtat." Jediným
mottem doby jsou právě škrty. Leninovo třikrát zdůrazněné "učit
se" je dnes nahrazeno třikrát podtrženým "škrtat".

Nikde není vidět světlo na konci tunelu. Škrty nás nespasí, a to ani
přes pochvaly Mezinárodního měnového fondu, nejvyšších orgánů
Evropské unie či poplácání po zádech od OECD. Škrty vedou ke ztrátě
koupěschopnosti, nadnárodní korporace jdou beztak na Východ a
na "západ od Ráje" začíná být neveselo, truchlivo.

Je nějaké nekrvavé východisko z tohoto stavu, tedy východisko bez
revolucí a válek?

Téměř všichni, kdo v médiích mluví, tvrdí, že tu alternativa není.

Zatím zřejmě ne. Není tu také proto, že lidé si odvykli o sobě
rozhodovat, odvykli si samostatně přemýšlet a vznášet své požadavky.
Alternativa v podobě přímé demokracie tu je, ale ta předpokládá
vyspělou myslící společnost, jež nepůjde sama proti svým zájmům
a jež dokáže být soudržná. Je potřeba začít tím, že lidé se nebudou
bát. Nebudou se bát pojmenovat problémy, protože začnou věřit
v jejich řešení. Nebudou se bát postavit svým elitám, protože
nebudou spoléhat na Blanické rytíře, populisty typu Babiše ani
jiné podobné "zastupitele s mečem a štítem". Nebudou se bát
změny, protože ji budou schopni promyslet a prodiskutovat. Nebudou
se bát budoucnosti, protože si o ní utvoří představu. Nebudou se
bát rozhodovat sami za sebe, protože budou kompetentními o
sobě rozhodovat. Nebudou se bát, protože nebudou pasivními
a nebudou toliko přežívat.

Toto je běh na dlouhou trať. Ale je to alternativa k utrpení ve
válkách a revolucích, v nichž jedinec nemá cenu ani zlámané
grešle. Je to naděje, naděje nás všech.

czechfreepress, Zdroj
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 BED BED | 5. prosince 2011 v 20:09 | Reagovat

Ďakujem, Marek i ty ste skvelí...

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama