Kdo je kdo v Sýrii?

30. srpna 2012 v 11:16 | WarFare |  Úvahy a komentáre
Pokud na tomto místě čtenář očekává procentuální výčet jednotlivých
etnik, náboženských skupin, politických hnutí a dalších aktérů v Sýrii,
může přestat číst. Taková fakta si lze nastudovat zadáním požadovaného
hesla do internetového vyhledávače. Tento článek má jiný charakter.
Jde o to upozornit na jistou schizofrenii při popisu událostí, které Sýrií
více než rok otřásají.


První rovinou je "kdo proti komu stojí".
Nejsem fanouškem Marxe, ale jedna z věcí, ve které se "trefil" velmi
dobře je tvrzení, že konflikt vyhrává ten, kdo definuje hranice a mantinely,
jinými slovy rámec celého konfliktu, kde jsou barikády a kdo stojí na
jejích opačných koncích. Právě zde, v té nejzákladnější rovině, existují
dvě interpretace. Netvrdím, že jsou pouze dvě, ale jen dvě jsou
podstatné a nejfrekventovanější.

1) Oficiální verze
Předně vysvětlím, proč první verzi nazývám oficiální. Název je odvozen
od neuvěřitelně často opakované interpretace událostí v Sýrii, jak jí
podávají hlavní světová média. O co v této verzi jde?

Je to jednoduché, tedy přesně takové, jaké to mají davy rády.
Dichotomie "dobří a zlí" je tu zcela zřetelná. Těmi dobrými jsou povstalci
bezděčně odění do hávu prodemokratických barev. Tito povstalci jsou
prezentováni v kontextu "prodemokratických" revolucí v arabském světě.
Zpočátku se jednalo o neozbrojené demonstranty, kteří již nedokázali
svou lásku k demokracii udržet pouze ve svých srdcích, a tak se rozhodli
podělit se o ni při veřejných demonstracích. Po čase však tyto pokojné
demonstrace přerostly vládě přes hlavu a zatvrzelý despotický arabský
diktátor Assad junior se rozhodl rozehnat davy střelbou ostrými náboji.
Revolucionáři na křídlech demokracie byli nuceni použít násilí, které
režimu tak vyčítali, a pustit se do nerovného boje s vládou, jež je
autoritářská a úzce elitářská ve smyslu oligarchie menšinových Alawitů,
k nimž patří i prezident tyran Assad. Město po městu, vesnice od vesnice,
dům od domu se Syřané připojovali k protestům a syrská vláda mezi níž
a Assada je kladeno rovnítko ztrácí dle vyjádření mnohých západních
politiků legitimitu. Od této chvíle se započne těžký boj svobodomyslných
Syřanů za svobodu svého národa, reformy a svět bez Assada. Dokonce
mnoho arabských států dává najednou od Assada ruce pryč. Ba co víc,
začínají své arabská bratry toužící po svobodě podporovat. Nejdříve
tajně, poté otevřeně. Finance tečou ze Západu i z Perského zálivu.
Assad dostává ultimáta jak od ropných monarchií, tak od EU a USA.
Všichni mluví o tom samém. Jak rádi by milovníci demokracie ze Zálivu
či Západu pomohli rebelům na místě, avšak hrozivá rudá Čína a Rusko
v despotických rukách Putina (na začátku povstání Medvěděva) vetuje
každou rezoluci, jež by otevřela dveře intervenci jako v případě Libye.
Demokracie v Sýrii nesmí zemřít pod palbou armády prohnilého režimu,
který zkolabuje každým dnem. Svět je na nahou. Protivládní aktivisté
i u nás v ČR pořádají akce na podporu syrské "opozice". Naši politologové
a odborníci tvrdí, že režim padne každým dnem. Protirežimní Syřané
v ČR využívají nejprve místo, kde jsme se kdysi jako český národ pokusili
o vydobytí symbolu, Václavské náměstí, ke svému volání po svržení Assada.
Zrovna před několika dny milovníci svobody v Sýrii zorganizovali další
osvětovou akci v centru Prahy a pokusili se nám všem, co jsme prošli
okolo, vysvětlit, proč by Assad měl padnout. Čas utíká a pod Assadem
se neodvratně otevírá propadliště dějin. Západní finance a ropné
"petrodolary" ženou demokracii v Sýrii k vítězství.

2) Verze pro náročnější
Pokud někdo pozorně sledoval situaci v arabském světě před
vypuknutím Arabského jara, dobře věděl to, co mnoho odborníků s
klidem psalo ve svých knihách již před mnoha lety. Vysoká nativita ve
spojení s lepší kvalitou zdravotní péče povede k populační explozi.

Většina odborníků také jedním dechem dodávala, že pokrok, který
se v oblasti ekonomické a hospodářské spolupodílí na této populační
explozi, je podobný tomu, co známe v kontextu průmyslové revoluce
v Evropě. Tento růst tedy povede jednak k protestům, jednak ke
vzestupu radikálních a revolučních ideologií. V Evropě takovými
ideologiemi byli fašismus a komunismus a jejich autokratické varianty
napříč kontinentem.

V arabském světě se jedinou možnou opoziční silou stal islámský
fundamentalismus. Jeho nejhorší variantou pak wahábismus, který je
tou nejdestruktivnější, nejprimitivnější a nejnebezpečnější ideologií
čerpající z islámu. Četl jsem jednotlivé autory a díky sledování zpráv
z arabského světa a čtení mezi řádky, stejně tak osobní zkušenosti
z regionu, kde jsem na každém rohu slyšel, že trpělivost dochází a
brzy přijde velká změna, jsem byl utvrzen v přesvědčení, že se revoluce
blíží. Leč tipoval jsem Egypt jako místo, kde tato revoluce započne.
Tunisko mě poměrně překvapilo a zpočátku plný optimismu jsem doufal,
že skutečně přichází revoluce, která nevychází z klasických zdrojů
pro Blízký východ.

Mezi takové zdroje patří vojenský převrat a pokus islamistů o převzetí
moci. Doufal jsem a sám sebe přesvědčoval, že je možné, aby do arabských
zemí vtrhl pokrok, jenž nesměle přešlapoval po příliš dlouhou dobu před
jejich dveřmi. Nadšení mi vydrželo do poloviny povstání v Libyi. Poprvé
ve svém životě jsem na krátkou dobu sdílel názor předních českých
expertů, kteří plnili televizní obrazovky prohlášeními a liberálními
charaktery nastupující generace v revolučních zemích, ne však na dlouho.

Velmi záhy jsem pochopil, odkud vítr vane. Zlom však přišel, když
jsem se poprvé doslechl ze sdělovacích prostředků o protestech v Sýrii.

Sýrie je totiž jiná. V čem? V mnoha věcech. Sýrie má silnou křesťanskou
komunitu. Jednotlivé větve islámu zde žijí vedle sebe v míru, ale co je
nejdůležitější, Sýrie je zemí která za vlády Assadů nasákla nacionalismem,
sekularismem a solidním vzděláním. Pochopitelně měla Sýrie slabou
ekonomickou základnu, ale s přihlédnutím k tomu, pod jak tvrdými
sankcemi se nachází a po jakou dobu, je chod Sýrie zázrak. Za tento
zázrak může do značné míry pevné vedení země. Je fakt, že především
starší z Assadů, Háfiz, byl klasickým vojenským vůdcem. Věci řešil
mnohdy s přehnanou silou, avšak dal Sýrii něco, co po dlouhou dobu
neměla. Národní povědomí a stabilitu. Sýrie je unikátem v regionu.
Tato země ustála okupaci golanských výšin po neúspěšné válce
s Izraelem, povstání islamistů a dvě války v Iráku. Assad a jeho syn
však nejsou všemocní vládci země, musejí se zodpovídat nebo spíše
brát v potaz náladu v baasistické straně, ale co je důležitější, režim
stojí a padá s lidmi.

Diktatura má tu nevýhodu, že se musí vážně bát lidí. Nemá pojistku,
jako zkorumpovaná demokracie, jménem volby. Režim nelze odvolat,
ale lze ho svrhnout. Síla syrského režimu je přímo úměrná podpoře,
jíž se těší u svého lidu. Více než rok už vřou problémy v Sýrii a celí
svět odpočítává hodiny do pádu režimu. Ten stále drží pozici. Proč?
Jak je to možné?

Pojďme si napřed říci, jaká je situace uvnitř syrské společnosti.
Pokud měl syrský režim skutečně období, kdy byl blízko pádu, bylo
to ironicky zcela zpočátku. Na počátku skutečně poměrně velké
množství Syřanů volalo po změnách. Nutno říci, že většina lidí volala
po reformách uvnitř systému. Menší radikálnější skupina chtěla pád
režimu. V této chvíli byl režim nejzranitelnější. Ironií osudu se stalo,
že teprve vměšováním vazalských států z Perského zálivu, jejichž
zahraniční politiku určují USA, a posléze samotných USA se zlepšilo
postavení režimu. Zahraniční žoldáci, náboženští extrémisté, volání
po islámském státě a po dělení Sýrie, to vše Syřany vyděsilo natolik,
že ustoupili do pozadí a buď aktivně či mlčky začali režim podporovat.

Rozumějme dobře, konflikt v Sýrii v zásadě není o sunnitech, alawitech,
křesťanech. Ne, je o pokroku, byť pod autokratickou taktovkou na
jedné straně a zpátečnickým tmářstvím islámského extremismu na straně
druhé. Jistě, mladý Assad, ač vzdělaný, zanechal v systému mnoho chyb,
které je nutno opravit. Režim je zkostnatělý a postrádá sebereflexi.
Lokální vysocí členové strany Baas se dopouštějí hrubých porušení
lidských práv a ve vězení končí lidé za mnohdy banální přečiny. Na
druhé straně režim není režimem alawitů, ale režimem vlastenců.
Klíč sektářských sporů zde není uplatnitelný. Vysoké posty zastávají
zástupci všech skupin. Je pravda, že alawité, drúzové, křesťané a
ostatní šiíté stojí za režimem nejpevněji, ale podstatná část sunnitů
si nepřeje vládu islámu. Naproti režimu, jenž více než co jiného
připomíná spíše Frankovo Španělsko či Řecko nebo Argentinu pod
vládami vojenské junty, stojí varianta tak děsivá, že dokáže umlčet
i volání po reformách. Útoky na křesťany, sebevražedné útoky na
denním pořádku, změna postavení občanů Sýrie v rámci pohlaví,
vyznání a nakonec i etnické příslušnosti. Syrský režim je také často
kritizován za neřešení kurdské otázky, avšak islamistická varianta
nabízí kurdským Syřanům jen krátkodobé vyhlídky.

Avšak Západ tato fakta zná. Všichni víme, jak směšné je, když země
Perského zálivu mluví o demokracii. Avšak pro Západ je pád Sýrie
geo-strategickou nutností. Bez pádu Sýrie nebude pád Íránu. Po
něm následuje oslabení Ruska a Číny. Írán musí padnout z mnoha
důvodů, mimo jiné také proto, že rozmazlené dítě Blízkého východu
v sousedství Sýrie dostane vždy, co chce. Zatímco Libye byla spíše
evropským pokusem odvrátit platby dluhům, pak je Sýrie nervový
bod politiky USA. Sýrie se má vstát vzkazem od USA, který říká, že
hegemonie USA nesmí být ohrožena. Kdokoliv vybočí ze systému,
padne. Když neprojde oficiální cesta skrze OSN, přijde na řadu
podpora islámských extrémistů z celé oblasti, kteří se do Sýrie
stahují. Přijde mediální válka, výstavy v centru měst, jež mají ukázat
zrůdnost režimu. Pro Syřana, který dnes stojí proti režimu, není
dávno motivací svoboda, ale plat, který přichází z mnoha zdrojů.

Dovolte mi tedy pár slov na závěr. Boj v Sýrii je bojem o budoucnost
regionu. Jde o budoucnost především arabských států. Sýrie je otázka,
jež před Araby stojí již dlouhou dobu a na kterou musí najít odpověď.
Vydají se cestou zpátečnictví a náboženského zaslepení, či cestou
pokroku, i když se jedná o pokrok, který nepracuje v rukavičkách?
Ptám se sám sebe - je svět, který budují USA, světem pro všechny? Je
vedoucí demokracie světa oprávněna budovat lepší zítřky, pokud
spolupracuje s wahábisty? Účel mnohdy světí prostředky, avšak
prostředky mohou lehce přerůst v účel. Nepodporuji Assadův
režim na 100%, avšak můžu říci, že v zájmu svého vlastního světa
jsem stoprocentně proti fanatikům, kteří se snaží Sýrii zničit.

Zdroj: Lubor Benedikt, ac24.cz
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama