Jak velké je riziko terorismu v porovnání s každodenními nebezpečími?

26. září 2013 v 19:56 | WarFare |  Úvahy a komentáre
Hrozba terorismu se ve Spojených státech stala hlavní veřejnou
politickou otázkou posledních tří let. K vypořádání se s tímto
problémem byly vedeny nekonečné debaty, bylo změněno mnoho
životů, vedeno pár válek a utracena spousta peněz - často bez
dostatečné rozvahy. Širší perspektiva terorismu však byla ignorována.
Stručně může být shrnuta takto:





1) Pokud bereme v úvahu peníze v širokém, ale rozumném kontextu,
terorismus obecně nezpůsobuje příliš škod.

2) Náklady vynaložené na terorismus jsou často výsledkem ukvapených,
neuvážených a nervózních reakcí.

Rozumným politickým přístupem k tomuto problému by mohlo být
zdůraznění, že jakékoliv škody, které jsou teroristi schopní napáchat,
lze zmenšit. Zatímco uvážená ochrana a policejní opatření jsou rozumné,
rozsáhlý strach a úzkost ohledně toho, co se může stát, se v zásadě
ukazují být spíš limitujícím problémem, jsou nemístné, neopodstatněné
a kontraproduktivní.

ŠKODY ZPŮSOBENÉ TERORISMEM
Přes všechnu pozornost, kterou vyvolává, terorismus ve skutečnosti
způsobuje poměrně malé škody a pravděpodobnost, že se člověk stane
jeho obětí, je na většině míst mikroskopická.

Někteří mistři v přehánění s oblibou říkají, že žijeme "ve věku
terorismu". Nicméně počet lidí, kteří celosvětově zemřou následkem
mezinárodního terorismu, jakkoliv je to pro přímo zúčastněné hluboce
tragické, činí jen několik set ročně, což je v porovnání počtu úmrtí
následkem civilních válek nebo autonehod naprosto nepatrný počet.
Ve skutečnosti celkový počet lidí na celém světě zabitých rukama
mezinárodních teroristů není skoro v žádném roce o moc větší než
počet těch, kteří se jen ve Spojených státech každoročně utopí
ve vaně.

Až do roku 2001 bylo ve všech letech všemi formami mezinárodního
terorismu zabito mnohem méně Američanů než úderem blesku, a
téměř žádná z těchto teroristy způsobených úmrtí nenastala na
území USA. Dokonce i po započítání útoků z 11. září je počet
Američanů zabitých mezinárodním terorismem od konce 60. let
(kdy to ministerstvo zahraničí začalo evidovat) zhruba stejný jako
počet Američanů zabitých v témže období bleskem, nehodami
způsobenými vysokou zvěří nebo prudkou alergickou reakcí na
arašídy. Když se terorismus stane opravdu rozsáhlým, obvykle ho
již nenazýváme terorismem, ale válkou. Jenže Američané jsou
podle všeho znepokojeni hlavně náhodilým terorismem, ne trvalým
bojem. Kromě toho, dokonce i když použijeme širší definici
terorismu a zahrneme do něj i domácí terorismus, je pravděpodobné,
že za posledních 100 let bylo na celém světě zabito teroristy mnohem
méně lidí, než kolik jich během tohoto století zemřelo v
nepovšimnutých občanských válkách.

Samozřejmě, že by se tento stav mohl změnit, kdyby mezinárodní
teroristé dokázali shromáždit vhodné zbraně nebo vymyslet novou
taktiku jak zabít velké množství lidí, a kdyby to tak začali běžně
praktikovat. To je samozřejmě ta hlavní obava. Stejně jako během
studené války jsou komentátoři mistry ve spřádání tezí soudného
dne a těch nejhorších scénářů. Nicméně, ačkoliv to není nemožné,
na to, aby teroristé dokázali Spojeným státům pravidelně zasazovat
značně ničivé údery, by potřebovali vynaložit obrovské úsilí a mít
ohromné štěstí.

HISTORICKÝ ZÁZNAM
Měli bychom mít na paměti, že 11. září stále představuje
extrémní případ. Do té doby a od té doby nebylo nikdy při jediném
teroristickém útoku zabito víc než 329 lidí (exploze letu Air India v
roce 1985). A extrémní případy obvykle zůstávají tím, čím jsou -
anomálií, spíš než předzvěstí nového trendu.

V roce 1988 způsobila bomba ve zkontrolovaném zavazadle výbuch
letadla společnosti Pan Am nad skotským Lockerbie, při němž zahynulo
270 lidí. Od té doby američtí dopravci přepravili stovky miliard zavazadel
a žádné z nich neposlalo letadlo výbuchem k zemi. (A miliony pasažerů,
kteří si nechávají zavazadla v hotelu a pak si je před cestou na letiště
vyzvedávají, zástupcům leteckých společností při odpovědi na povinnou
otázku o tom, zda měli zavazadla po celou dobu u sebe, běžně lžou.)
To neznamená, že bychom se měli přestat zabývat zavazadly na
letištích, ale naznačuje to, že se extrémní události nemusí nutně
opakovat, stejně jako bombový útok Timothy McVeigha v Oklahoma
City roku 1995.

Zdá se, že apokalyptická skupina Óm šinrikjó od alarmujícího
vypuštění jedovatého plynu v tokijském metru roku 1995 cestu
terorismu opustila a její příklad nikdo nenásledoval. V roce 1982
napustili teroristé kyanidem kapsle tylenolu (analgetikum používané
v USA; pozn. překl.) a zabili 7 lidí. Přesto však tato děsivá a široce
medializovaná událost (jen v tištěných médiích jí bylo věnováno
125 000 článků a výrobce léku stála víc než miliardu dolarů) nikoho
nevedla k napodobení.

Netvrdím, že se všechny extrémní události ukážou být posledními
svého druhu. Svého času byla první světová válka v letech 1914-1918
nejhorší válkou svého druhu a přesto ji následovala další, ještě
ničivější. Navíc, zatímco Óm šinrikjó lze udržet pod kontrolou, zánik
Al- Kajdy a podobných teroristických skupin není v brzké době
pravděpodobný; 11. září bylo konec konců jejím druhým pokusem
o zničení WTC.

Většina současných obav vychází z vědomí, že spousta dnešních
teroristů prostě chce zabíjet a zabíjí víceméně náhodně v rámci
pomsty nebo jako akt v rámci toho, co pokládají za válku. Kdysi se
dalo bezpečně tvrdit, že teroristický čin byl spáchán hlavně kvůli
určitým politickým požadavkům nebo jako forma politického vyjádření.
Často se cituje poznámka odborníka na terorismus, Briana Jenkinse,
že "teroristé chtějí hodně diváků, ne hodně mrtvol".

Jenže sebevražedná povaha mnoha útoků může být velmi účinná,
protože případného pachatele neodrazuje hrozba následného trestu.
A terorismus pravděpodobně nikdy úplně nezmizí; vždy existoval a
zřejmě vždy bude existovat. Hlavní otázkou však je, zda se takové
okázale destruktivní teroristické činy nestanou běžnými.

Ačkoliv na celém světě došlo po roce 2001 k mnoha smrtelným
teroristickým incidentům, všechny se spoléhaly na konvenční metody
a co do počtu obětí ani vzdáleně nepřipomínaly 11. září. Pokud jsou
pro teroristy tak snadno dostupné a přitažlivé chemické a biologické
útoky, jak někteří údajní odborníci neustále tvrdí, je zajímavé, že
doposud k žádnému nedošlo v Izraeli (kde zemře čtyřikrát víc lidí
následkem automobilových nehod než následkem terorismu).

Je skutečně zvláštní, že se na prvním místě zdůrazňuje nebezpečí
nasazení high-tech zbraní. Některé obavy mohou vycházet z antraxové
paniky po 11. září, přestože tehdy zemřelo jen pár lidí. Oproti tomu
útoky z 11. září nebyly technologicky vyspělé a mohly se stát už
dávno; mrakodrapy i letadla tu jsou přibližně sto let.

REAKCE NA TERORISMUS
Frantz Fanon, revolucionář 20. století, tvrdil, že "cílem terorismu
je vystrašit". Pokud to tak je, teroristé mohou být poraženi prostě
tím, že se přestaneme bát - a naopak všechno, co strach zvyšuje, jim
nahrává. Šok a tragédie z 11. září si vyžadují zaměření zájmu a účinný
program proti mezinárodnímu terorismu a snahu mu předcházet. Ale
je rozumné navrhnout, aby část tohoto úsilí politiků, úředníků a
médií, místo aby hráli strašením lidí teroristům do karet, směřovala
k rozumnému a realistickému informování veřejnosti o souvislostech.
Jak navrhuje jeden odborník na statistiku, je tu nutný určitý druh
přesvědčování, logická a zasvěcená odpověď na ústřední otázku:
"Jak moc se mám obávat?", nahrazující poselství, které národ až
doposud dostával:

"Bojte se, hodně, hodně se bojte - ale žijte dál." Taková poselství
vedou lidi k vypěstování toho, co Leif Wenar z University of Sheffield
trefně nazývá "falešný pocit nebezpečí".

Potřebujeme více prohlášení, jako je to v poslední knize
senátora Johna McCaina (republikán, Arizona): "Nastupte do toho
zatraceného výtahu! Leťte tím zatraceným letadlem! Spočítejte si
pravděpodobnost, že vám ublíží terorista! Je to asi tak pravděpodobné,
jako že vás smete do moře přílivová vlna. Skoro určitě se vám nic
nestane. A i kdyby k té nepravděpodobné události mělo dojít,
opravdu chcete strávit zbytek života schovaní za plastovými fóliemi
a lepící páskou? Takový život nemá cenu, víte?" Jenže prohlášení jako
toto jsou mimořádně vzácná, téměř neexistující. Ve většině případů
se k nám dostanou prohlášení šiřitelů strachu, někdy hraničící
s hysterií. Někteří prominentní komentátoři jako David Gergen
tvrdí, že se Spojené státy staly "zranitelnými", dokonce "křehkými".

Jiní, jako senátor Richard Lugar (republikán, Indiana) prohlašují,
že teroristé vyzbrojení zbraněmi hromadného ničení představují pro
Spojené státy "existenční" hrozbu, nebo dokonce, podle názoru
publicisty Charlese Krauthammera, ohrožení "civilizace".

Bestseller od anonymního příslušníka CIA nás ujišťuje, že je v
sázce naše "přežití". Oficiálního vrcholu kosmické paniky bylo
dosaženo minulou zimu během vyhlášení oranžového stupně
nebezpečí. Tehdejší car vnitřní bezpečnosti Tom Ridge prohlásil:
"Amerika je země, která se neskloní před terorismem. Amerika
je země, která se nenechá zlomit strachem."

Generál Richard Myers, předseda výborů náčelníků štábů však
mezitím sděloval televiznímu publiku, že kdyby teroristé dosáhli
katastrofické události, při níž by zabili 10 000 lidí, podařilo by
se jim "zničit náš způsob života". Náhlá smrt těchto Američanů
- ačkoliv jde o méně než 0,004 % populace - by byla skutečně
děsivá a tragická, ale "zničit náš způsob života" by bylo možné
jedině tak, kdybychom to v reakci na takovou událost udělali
my sami. Každá společnost je vůči malým skupinkám sebevražedných
fanatiků "zranitelná" v tom smyslu, že je nemožné zabránit všem
teroristickým činům.

Ale Spojené státy jsou stěží zranitelné v tom smyslu, že mohou
být vymazány dramatickými činy teroristické destrukce, nebo
dokonce jedním extrémně velkým. Tato země ve skutečnosti může
takový druh škod lehce překonat - stejně jako každoročně překoná
nějakých 40 000 úmrtí při automobilových nehodách. Jak řekl Bruce
Hoffman: "Bohužel, terorismus je jen dalším faktem moderního
života. Je to něco, s čím musíme žít."

POLITICI A MÉDIA
Problém s logickým uvažováním o riziku terorismu je ten, že pro
reportéry a politiky jsou mnohem přitažlivější extrémní a panikářské
možnosti než debata o širších souvislostech a ještě méně debata o
statistických faktech. Proto, ačkoliv je v hysterii a panice jen málo
prostoru pro zdravý rozum, k nim politici a média často přirozeně
tíhnou. Neexistuje žádný důvod, proč podezírat prezidenta Bushe,
že jeho znepokojení terorismem není opravdové.

Ale největší podpory, jakou kdy získal jakýkoliv prezident v historii,
se mu dostalo až po 11. září a bylo by politicky nenormální, kdyby
si toho nevšiml. Jeho hlavní politický poradce Karl Rove loni
prohlásil, že "válka proti terorismu bude hlavním bodem Bushovy
volební kampaně". Demokraté, snažící se udržet krok, se navzájem
překřikovali s plány na vynaložení ještě větších prostředků z
federálního rozpočtu na hrozbu terorismu, než kolik sliboval
prezident Bush.

To je sotva něco nového. Zaujatost médií a prezidentského úřadu
Jimmyho Cartera, když byli v Íránu roku 1979 zadrženi rukojmí,
vylučující téměř všechny ostatní názory, může z dnešní perspektivy,
jak ve svých pamětech připustil i Carterův ministr zahraničí Cyrus
Vance, vypadat pošetile. Ale v té době to nepochybně vypadalo
jako dobrá politika - pochmurně nízká podpora Cartera po zadržení
rukojmí prudce stoupla. Podobně se v 80. letech po zadržení
amerických rukojmí v Libanonu upevnila Reaganova vláda. Tehdy
Reaganův obvykle rozumný ministr zahraničí George Shultz křičel,
že musímě někoho někde nutně odstřelit -

dokonce i bez dostatečných důkazů - abychom nevypadali jako
nerozhodný Hamlet. Pravděpodobně preferoval přístup krále Leara.
Bouřkám obvykle spílají jen šílenci a děti; rozumní lidé investují do
deštníků a hromosvodů.

Americká veřejnost je od 11. září ze strany médií vystavena
nekonečnému omílání terorismu. Politici možná věří, že kdyby se
ukázali jako necitliví a zlehčující nebezpečí terorismu, přišli by
o hlasy (i když to nevypadá, že by se senátor McCain tímto
strachem nakazil).

Nicméně média ráda proklamují, že se věnují spravedlivému a
vyváženému pokrytí důležitých veřejných problémů. Možná mi
to uniklo, ale nikdy jsem v žádném médiu neslyšel, že každým
rokem, kromě roku 2001, zemře na celém světě v důsledku
mezinárodního terorismu jen několik set lidí. Zdá se, že pokud
jde o otázky rizika a pravděpodobnosti, média jsou neschopná
se jimi zabývat - samozřejmě kromě oblastí sportu a financí. Ale
ani v úžasně ojedinělých pokusech se jimi zabývat se nikdy
nedostanou příliš daleko. Například v roce 2001 publikovaly
Washington Post článek ekonoma z University of Wisconsin,
který se pokusil kvantitativně určit, o kolik bezpečnější je
cestování letadlem oproti autu, dokonce i v atmosféře zvýšeného
strachu po 11. září.

Tento článek způsobil pár mediálních ohlasů, ale nic víc. Gregg
Easterbrook 7. října 2002 v New Republic důrazně argumentoval,
že biologické a chemické zbraně mohou těžko způsobit "masovou
destrukci", což bylo důležité nejen vzhledem k terorismu, ale i ke
snaze zahájit válku proti Iráku, jež byla tehdy aktuální. New York
Times ho požádaly, aby článek zpracoval jako stanovisko proti jejich
redakčnímu názoru, ale to byl jediný zájem, jaký tento článek
v médiích vyvolal.

Kromě toho by mělo být poukázáno na to, že v reakci na 11. září
vznikl obrovský a často dobře financovaný teroristický průmysl.
Jeho členové by v případě udušení terorismu prakticky přišli o
obchod, takže mají všechny důvody soudit, že je jejich občanskou
povinností udržovat toto téma ve varu.

Také je bezpečnější rizika přehánět než podceňovat. Lidé se
běžně smáli předpovědi futuristy H. G. Wellse, že konflikt zahájený
roku 1914 bude "válkou, která skoncuje s válčením", ale ne jeho
stejně sebejistému prohlášení na konci druhé světové války, že se
"blíží konec všeho, co nazýváme životem". Vykladači osudu, jejichž
tvrzení se nenaplnila, mohou vždycky říkat, že předpovězená
katastrofa nenastala díky opatrnosti, kterou jejich předpověď
vyvolala.

Protesty se tak stávají obtížnými. Ale pořád je ještě rozumné
tvrdit, že by úředníci a tisk měli aspoň jednou za čas odhadnout
pravděpodobnosti a dát je do souvislostí, místo aby prostě jen
zdůrazňovali extrémní možnosti.

Znejte své posluchače
Je snadné vinit politiky a média z toho, za jak pokřivených podmínek
bez pochopení souvislostí se o terorismu často debatuje. V mnoha
ohledech to však nespočívá ani tak v nich samých, jako v jejich
posluchačích. Hysterie a panika se vždycky dobře prodávají.

Historie ohledně strachu ze zločinu například ukazuje, že snaha
o zodpovědné jednání ohledně teroristických rizik bude obtížná.
Uprostřed 90. let znatelně vzrostl strach ze zločinu, přestože
statistiky zločinnosti ukazovaly pokles. Když David Dinkins, kandidující
za zno-vuzvolení starostou New Yorku, na taková čísla poukázal,
A. M. Rosenthal z New York Times ho obvinil, že se schovává za
"trivializující statistiky" a "předpokládá, že nás přesvědčí o klesající
zločinnosti".

Obyvatelé New Yorku se nakonec začali cítit bezpečněji, ale to
bylo spíš než poklesem kriminality způsobeno tím, že jevy jako
graffiti, žebrání, agresivní myči oken aut a bezdomovci byly vypuzeny,
nebo skryty před zraky veřejnosti. Stejné to možná bylo v měsících
po útocích z 11. září, kdy kolem letišť pochodovali ozbrojení záložáci.
Není jasné, jak by mohli zabránit teroristickým útokům a jejich
stažení z produktivních zaměstnání ekonomice také neprospělo.
Ale pokud lidem poskytli pocit bezpečí, jejich přítomnost možná
měla smysl.

A konečně ani není jasné, jak se lze vypořádat s často iracionálními
- nebo alespoň nevyzpytatelnými - obavami veřejnosti z velmi malých
nebezpečí. Někteří lidé říkají, že dávají přednost poměrně nebezpečným
formám dopravy, jako je jízda vlastním osobním automobilem (která měla
ve 20. století na svědomí 3 miliony mrtvých Američanů) oproti bezpečným,
jako jsou komerční dopravní letadla, protože mají pocit větší "kontroly".
Ale zdá se, že v autobusech a vlacích - které jsou mnohem nebezpečnější
než dopravní letadla - žádný strach necítí, přestože ani tady nemají
žádnou kontrolu a vykolejit rychlík nebo havarovat autobus je pro
teroristu mnohem snažší než dostat na zem letadlo.

Lidé mají sklon více se znepokojovat dramatickými fatalitami - jakými
nárazy z 11. září nepochybně byly - než fakty, která ukazují statistiky.
Proto 3000 úmrtí z 11. září vyvolává mnohem víc smutku a strachu než
100 000 úmrtí z automobilových nehod, k nimž od té doby došlo. Strach
z terorismu může být v určitém ohledu jako loterie: šance vyhrát
v loterii nebo zemřít následkem terorismu je mikroskopická, ale díky
významu, jaký tyto události, které jsou nebo se zdají být náhodné,
mají, může člověk dojít k irelevantnímu závěru, že jeho šance jsou
stejně dobré nebo špatné jako šance kohokoliv jiného.

Vysvětlení rizik není nijak snadný úkol. Analytik rizik Paul Slovic
poukazuje na to, že masy mají tendenci šance na dramatickou nebo
vzrušující smrt přeceňovat, že realistické informování lidí o rizicích
tyto lidi někdy ještě víc vyděsí, že změnit pevné řesvědčení v této
oblasti je obtížné, že nové neštěstí bývá bráno jako posel budoucích
neštěstí, že neštěstí zvětšuje strach nejen ze stejného druhu
neštěstí, ale ze všech, a že lidé, dokonce i profesionálové, jsou
citliví na to, jak je riziko vyjádřeno - když jim například řeknete, že
šance zemřít je 32 %, zvolí si léčbu ozařováním s mnohem menší
pravděpodobností, než když jim řeknete, že šance na přežití je 68 %.
Ale odhady rizik a jejich vysvětlování by měly být součástí politické
debaty o terorismu, který se může ukázat být daleko menším
nebezpečím, než je obvykle líčeno. Neustálé a nevyvážené
podněcování strachu ze strany politiků a médií je drahé,
vyčerpávající, potenciálně kontraproduktivní a nepodložené fakty.

ZÁVĚR
Politický pohled na terorismus podle mě nesmí platit víc než
jakýkoliv jiný. Nikdo samozřejmě neví, jak se tento problém vyvine
v budoucích letech Hluboké znepokojení extrémními událostmi
není nutně nerozumné nebo škodlivé. Snaha čelit terorismu a
snižovat jeho dopady a ničivost je oprávněná. Ale hysterie není
nutná. Jako vždy jsou tam venku nejistoty a rizika a mnoho
nebezpečí a hrozeb. Žádná však nejsou existenciální. Není
pravděpodobné, že nám v brzké době spadne nebe na hlavu.

JOHN MUELLER, Ohio State University
Převzato z magazínu Regulation, podzim 2004
Translation © Erik Sedláček, 2005
Z archívu protiprudu.org 2007
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama