Příběh Gazy je součást celého palestinského příběhu

11. srpna 2014 v 19:59 | Warfare |  Úvahy a komentáre
Mé jméno je Nidal, syn Abdelkadera, syn Saleha, syn Abdelfataha, syn
Bachita, syn Nasera syn Mansura syn H. Mohammada a syn … Všichni moji
dědové a pradědové se narodili v Palestině a jsou v Palestině pohřbení,
nepřišli z Chazarska ani z Ruska ani z Česka ani ze Slovenska ani z Polska.
V Palestině se narodili a v Palestině umřeli, jinou vlast než Palestinu
nepoznali. Tento můj rodinný příběh je příběh každého Palestince.
Abychom pochopili co se to děje v Gáze, třeba se důkladně podívat na
příběh celé Palestiny a jak se Palestina změnila na Izrael a jak Palestinci
se dostali pod okupace cizích a stali se z nich utečenci nejenom mimo
své vlasti, ale i vevnitř své země.


Historické dokumenty potvrzují, že židé přesto, že měli možnost
vycestovat do Palestiny, tam ve skutečnosti cestovali velmi málo, a když
ano, tak se vrátili do svých původních zemí a v Palestině nezůstali. Například
kolem roku 1820 byly v Palestině jen dvě židovské rodiny. Proud židovských
utečenců se valil spíš do USA než do Palestiny. Roku 1897 bylo v USA 98 600
židů, v polovině dvacátých let 20. století se jejich počet zvýšil na 4,5 milionu.

Koncem 12. století jeden poutník, který Palestinu navštívil, zde našel
1 440 židů. V Jeruzalému si do svého cestovního deníku zapsal jména dvou
židovských rodin. (J. Rácz, Palestina včera a dnes, Pravda, 1983, s. 30). Sir
Moses Montefiore při své první návštěvě v roce 1837 v Palestině našel pouze
devět tisíc vyznavačů židovské víry (Lilienthal, sionismus, s. 27). Palestina
a Jeruzalém byla pro židy, stejně jako pro křesťany, místo poutníků.

Oficiální statistika říká, že roku 1897, kdy se ve městě Basilej ve Švýcarsku
konal sjezd sionistů, tvořili Arabové v Palestině 95% obyvatel a patřilo jim 99%
palestinské půdy. Ani po oficiálním vzniku sionismu a jeho snaze o nastěhovaní
židů do Palestiny, a přes velké peněžní sumy, které byly investovány, zůstal
počet židů v Palestině velmi limitovaný.

Theodor Herzl, hlavní zakladatel sionizmu se narodil v roce 1860 v bohaté
židovské budapešťské rodině. Když mu bylo třicet pět, začal se zabývat
možností vytvoření židovského státu. Ve své ctižádosti se často představoval
jako jeho budoucí hlava. V roce 1896 vydal knihu "Židovský stát", která se
stala ideovým základem politického sionismu. Pro své záměry se mu povedlo
získat pomoc židovské velkoburžoazie. Hlavně v USA, Velké Británii a Německu.
V Bazileji se v roce 1897 z Herzlovy iniciativy sešel první sionistický kongres,
na němž byla vytvořena Světová sionistická organizace. Basilejský kongres
Herzla zvolil za jejího předsedu. Tehdy poprvé vytyčil cíl "vytvořit v Palestině
pro židovský lid veřejně uznaný a zákonem zaručený domov" (W. Laquer,
History of zionism, New York 1972, s. 106). Kongres zároveň doporučil
"systematicky podporovat kolonizaci Palestiny osídlováním židovskými
rolníky, řemeslníky a dělníky". (tamtéž).

Herzl se tedy se svým plánem obrátil na Velkou Británii. Tehdejší ministr pro
kolonie J. Chamberlain mu nabídl území dnešní Keni. Návrh na Keňu spolu s
plánem barona M. de Hirsche na autonomní společnost v Argentině mezi židy
rozvířil rozpory. Zatímco jedni domovinu hledali kdekoliv na světě, druzí trvali
na Palestině. Herzl byl ochoten Chamberlainovu nabídku přijmout, ale vedení
hnutí ji odmítlo. Při jednání s Chamberlainem Herzl dokonce jako alternativní
sídlo pro židy navrhl al-Aríš na Sinajském poloostrově. Postupně se stal
ochotným nástrojem velkého koloniálního plánu Velké Británie.

Je ironií, že Herzl znal Palestinu velmi málo. Dokonce neměl potuchy ani o
geografii, ani o demografickém složení země. O tom, že v Palestině žijí Arabi,
se dozvěděl až při její návštěvě od jednoho ze svých druhů. (Lilienthal, sionizmus,
s. 28). Ve snaze získat širší podporu a zabránit podezření o skutečných cílech,
formulovali sionisté své požadavky opatrně pod heslem "Domovinu, ne židovský
stát!". Kritikům odpovídali: "Pouze ti, kdož trpí velkou nevědomostí, by nás
mohli obvinit z touhy po založení nezávislého židovského království."

V úsilí získat pro svůj cíl Německo hlásali, že "je naším přáním na východním
pobřeží Středozemního moře založit moderní, kulturní a obchodní centrum,
které bude přímou a nepřímou podporou germanismu". (tamtéž).

Vedení sionistické organizace došlo k přesvědčení, že "domov v Palestině"
by jim spíše mohl být zaručen Velkou Británií než Německem. S cílem opřít
se o pomoc Velké Británie, jeden ze sionistických vůdců, Vladimír Žabotinský,
přišel s nápadem založit židovské legie na podporu Velké Británie ve válce
proti Turkům. Tři židovské prapory královských střelců v Palestině sloužily
v roce 1918.

Hlavním "strůjcem" sionisticko-britských vztahů byl dr. Cahim Weizmann.
Podařilo se mu spojit s britským ministrem zahraničních věcí A. J. Balfourem
a s vlivným vydavatelem Guardianu C. P Scotem. Ti dva se přesvědčili, že
sionistické osídlení v Palestině bude pro Velkou Británii politickým přínosem.
Byli ochotni sionisty podporovat politicky i vojensky Sionistické záměry ve
Velké Británii narazily také na odpůrce. Vedl je státní tajemník pro Indii
Edwin Montagu. Židy považovali za náboženskou společnost a odmítali
je uznat za národ bez domova. Proto byli proti založení jakéhokoliv
židovského státu. Podle nich by to židy poznamenalo jako cizince ve
vlastních zemích a podkopalo by jejich postavení občanů a státních
příslušníků těchto zemí.

Snažení sionisticko-britského spojenectví nakonec přineslo ovoce v Belfourově
deklaraci, v níž britská vláda podporovala snahy o "vytvoření národní domoviny
pro židovský lid v Palestině". Současně bylo usneseno, "že nebude učiněno nic,
co by ohrozilo občanská a náboženská práva už existující nežidovské společnosti
v Palestině, nebo práva a politický status židů v jakékoliv zemi". (J. C. Hurewitz,
Diplomacy in the Near and Middle East, 1956, zv. 2, s.26)

Velká Británie si tedy přisvojila právo rozdávat území jiných národů cizím lidem,
jako by jí tyto země patřily. Nejdříve v Keni a potom v Palestině.

Sám Balfour deklaraci komentoval takto: "Ať už je sionismus správný nebo
nesprávný, dobrý nebo špatný, má kořeny v mnohaleté tradici, v současných
potřebách a v naději do budoucnosti, což je mnohem důležitější, než tužby
a předsudky 700 000 Arabů, kteří toto starobylé území obývají." (W. Laqueur,
History of sionizm, N. Y. 1972, s. 192).

Situaci výstižně charakterizoval americký publicista Arther Koestler
Prohlásil: "V Balfourově deklaraci jeden národ druhému slavnostně přislíbil
vlast třetího národa."

Winston Churchil na adresu Balfourovy deklarace v červenci 1937
v britském parlamentu řekl: "Bylo by iluzí předpokládat, že to byl jednoduchý
akt křižáckého entuziasmu nebo donkichotské filantropie. Naopak, bylo to
opatření vynucené válkou, s cílem zajistit všeobecné vítězství spojenců,
za něž jsme očekávali a získali cennou a důležitou pomoc."

Když Společnost národů Velké Británii svěřila mandát nad územím
Palestiny (v roce 1922 - platnost nabyl 29. 9. 1923), v jejích dokumentech
se dočteme, že v Palestině žilo 700 000 obyvatel, z toho pouze 56 000 židů.
(U. N. Dokument, 5th session supliment, č. 9, A/ 1288).

V roce 1919 se do Palestiny nastěhovalo pouhých 1 086 židů. Roku 1926
jen 3 034 židů, roku 1928 jen 2 175 židů. Zlom nastal po nástupu nacismu
v Německu, mimo jiné následkem nacistické politiky vůči židům a tajné
dohody mezi nacisty a sionisty. V Berlíně velmi intenzivně pracovala,
samozřejmě za podpory nacistů, takzvaná "Palestinská kancelář", která
se za přímé účasti bývalého izraelského ministerského předsedy Leviho
Eškula zabývala "tříděním utečenců".

John a David Kimcheovi, autoři knihy "Tajné cesty" (The secret roads,
London 1955, str. 27) potvrdili, že sionističtí emisaři nepřicházeli do
nacistického Německa proto, aby zachraňovali židy, ale aby si vybrali
mladé muže a mladé ženy, kteří byli ochotní odjet do Palestiny, stát
se tam osadníky a bojovat proti Arabům.

Jack Bernstein, americký žid, který odešel z Izraele kvůli jeho rasistické
politice, tento fakt také potvrdil. Ve svojí knize "The life of american
Jew in rasist Izrael" píše, že genocida židů za druhé světové války by
nebyla možná, pokud by vedení sionistů nekolaborovalo s nacisty (čo je
tvrdenie, ktoré nie je podložené žiadnymi overenými faktami - pozn.
redakcie), pokud by světoví sionisté nepřesvědčovali různé vlády, aby
odmítaly přijmout německé židy. Sionisté v USA přesvědčovali prezidenta
Roosevelta, aby v době před válkou, kdy ještě byla možnost opustit
Německo, zavřel dveře a židovským uprchlíkům nedovolil vstup do USA.
Když měli zachránění židé na výběr mezi odchodem do Ameriky a do
Palestiny, polovina z nich si radši vybrala odchod do USA. (Vidal a
Algazi: str. 46)

Následkem této politiky, a samozřejmě pod patronátem Velké Británie,
která také hájila svoje zájmy, bylo roku 1944 podle sčítaní lidu v Palestině
1 196 824 Arabů a 528 702 židů. Izraelský historik Eli Barnavi ve své knize
"Nová historie Izraele" říká: "Přesto, že tento výrok bude pro mnohé
šokující, je pravda, že Hitler byl tím nejsilnějším faktorem, který pomohl
založení židovského státu" (převzato z knihy Vidala a Algazího: str. 46)

Valné shromáždění OSN na svém řádném zasedání 29. listopadu 1947 hlasovalo
za rozdělení Palestiny na dva státy. Na základě rezoluce č. 181 byla historická
Palestina potřebnou dvoutřetinovou většinou hlasů rozdělena na židovský stát
s rozlohou 14 942 km2, tj. 56,47 procenta palestinského území a na arabský
s rozlohou 11 302 km2, tj. 42,88 procent území. Jeruzalém, jako nejvýznamnější
středisko tří světových náboženství - islámu, křesťanství a judaismu, se měl
stát neutrálním pásmem - "corpus separatum". Tedy samostatnou správní
jednotkou pod mezinárodní kontrolou. Podle představ OSN mělo toto pásmo
mít rozlohu 177 km2, tj. 0,65 procent území s 205 000 obyvateli. Kromě funkce
kultovního střediska mělo umožňovat svobodný přístup ke svatým místům
a zprostředkovávat vnitřní a hospodářský styk mezi rozdělenou Palestinou.

Podle rezoluce OSN mělo v židovském státě žít celkem 995 000 obyvatel.
Z toho 498 000 židů a 497 000 Arabů a v arabské Palestině 735 000 obyvatel.
Z toho 725 000 Arabů a 10 000 židů. Rozhodnutí OSN o rozdělení Palestiny
se zrodilo za neobvykle složité politické situace. Působily mnohé silné
emocionální vlivy, které sionistická propaganda dokonale využila k legalizování
svých požadavků. Byla to hlavně poválečná vlna sympatií s židovskými oběti
nacismu. Svět židovský problém řešil na úkor palestinských Arabů.

Od vyhlášení rezoluce OSN 29. listopadu 1947, do vyhlášení státu Izrael se
situace vyvíjela jinak, než OSN předpokládala. Dva znepřátelené tábory v
Palestině se začaly vyzbrojovat a připravovat na nerovný boj. Na jedné
straně stál židovský tábor, dobře vyzbrojený, vycvičený, podporovaný
velmocemi a bohatými mezinárodními sionistickými organizacemi, na druhé
arabský, chudý, velmi slabě vyzbrojený a málo vycvičený. Situaci zkomplikovali
Briti, když ohlášený odchod svých jednotek z Palestiny a skončení mandátu
k 1. srpnu zkrátili na 15. května 1948. Sionisté využili situaci a soustředili se
na důkladné očištění Palestiny od arabského obyvatelstva.

Od prosince 1947 do března 1948 svou vlast opustilo asi 30 000 osob.
Především střední majetné vrstvy. Od dubna do května 1948, po rozpoutání
teroru proti Arabům, v atmosféře strachu a nejistoty, hranice palestinského
území překročilo kolem 250 000 lidí. Byli to především chudí obyvatelé venkova.
Po vzniku státu Izrael sionisté vyhnali dalších 470 000 palestinských Arabů. Tak
do konce roku 1948 o své domovy a vlast přišlo téměř tři čtvrtě milionu
Palestinců. Asi polovina z nich se ocitla za hranicemi Palestiny. Začali žít
v nouzových bydlištích. Hlavně v Sýrii a Libanonu. (H. Cattan, The Palestine
Question, s. 60 - 69)

Z většiny palestinských Arabů se stali bezdomovci bez naděje na návrat.
Jejich obydlí byla sionisty záměrně zničena a zdemolována. V pobřežním pásmu
mezi Haifou a Tel Avivem sionisté se zemí srovnali všechny arabské vesnice. Do
roku 1953 Izraelci navzdory protestům světové veřejnosti a rezolucím OSN zničili
161 palestinských vesnic. Z 1 500 000 Arabů jich na území Izraelského státu
zůstalo 170 000. V pásmu Gazy připojeném k Egyptu (kolem 200 km2) zbylo
450 000 Arabů.

V roce 1967 militantní a po zuby ozbrojený stát Izrael, podporovaný novým
spojencem USA, zaútočil na sousední arabské státy. Obsadil celé území
západního břehu Jordánu, pásmo Gazy, Sinajský poloostrov a Golanské výšiny
Sýrie. Pro 1 500 000 arabských Palestínců zřídil vojenskou okupační správu.
Rada bezpečnosti OSN 22. listopadu 1967 vydala rezoluci č. 242, v níž žádá,
aby Izrael svá vojska okamžitě stáhl z okupovaných území. Ani tuto, ani
desítky dalších rezolucí, které tento požadavek vznášejí, Izrael podporovaný
USA nikdy nerespektoval.

Proto boj v Palestině není to boj mezi dvěma státy, není to ani boj mezi
dvěma národy, je to boj mezí okupantem a okupanými, mezi zlodějem, vrahem,
banditou a jeho obětí. Je to boj mezi pravým majitelem Palestiny a bandou
zlodějů a vrahů z celého světa, podporovanou bandou vrahů v USA a Evropě.

Palestinci v Gáze jsou z většiny vyhnanci ze svých domov, kde nyní stojí
židovské osady a židovské města jako je Sederot. Agresivní izraelský útok proti
Gáze není o vraždě tři Izraelců, která i tak nebyla důkazná, není to ani o boji
proti Hamasu, protože vraždění děti, starce a žen, zničení nemocnice, školy
a mešity je důkazem, že izraelský cíl je likvidace palestinského lidu a tvoření
čisto židovského státu na celém území Palestiny. To co se dnes děje v Gáze
je důkazem zbabělosti izraelského okupanta a morálního úpadku západu.

zdroj: Nidal Saleh, www.protiprudu.org
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama